SDH Plácky

Hradec Králové býval významným místem již v době předhistorické, jak o tom svědčí hromadné i jednotlivé nálezy ve městě i v jeho nejbližším okolí (Plotiště, Plačice). Přirozené návrší mezi četnými rameny Labe a Orlice, na němž bylo později město založeno, bývalo předním obchodním tržištěm severovýchodních Čech. Leželo totiž na křižovatce důležitých kupeckých cest. Za krále Přemysla Otakara došlo k udělení svobod a výsad dosavadní trhové osadě a k jejímu povýšení na město. V archívu je založeno pergamenové privilegium z roku 1225, v němž je Hradec poprvé městem označen.

V průběhu 14. století město získává řadu privilegií udělovaných českými králi. Postupně se stává hned po Kutné Hoře nejvýznamnějším královským městem. Hradec byl českou královnou Eliškou Rejčkou vybrán jako její sídelní město. Učinila z něho hned po Praze druhé nejvýznamnější město království a zasloužila se také o jeho pozdější přídomek Králové.

V tomto století byla také zahájena výstavba chrámu Svatého Ducha (1307 - 1360), který je jednou z nejvýznamnějších staveb gotické cihlové architektury v Čechách.

Slibný rozvoj města ustal na počátku 15. století v době husitských válek. Vedle Prahy a Tábora sloužil Hradec Králové jako jedno z center husitům, kteří město dobyli v červnu roku 1420. V odporu proti králi Zikmundovi setrvalo město až do roku 1437. Během těchto let husité pobořili mnohé kostely a kláštery a v roce 1423 zcela zničili také Královský hrad. Nový rozmach hospodářský i kulturní nastal až za vlády Jiřího z Poděbrad a jeho následovníků z dynastie Jagelonců. Toto období mělo však krátké trvání. V roce 1547 se Hradec Králové spolu s dalšími městy postavil proti císaři Ferdinandovi I. Byl poražen a to přineslo městu konfiskace majetku a ztrátu privilegií a politických práv.

Nový hospodářský rozvoj nastal až v druhé polovině 16. století – především zásluhou prvního radního Martina Cejpa z Peclinovce. Za jeho vedení došlo ke stylové přestavbě města. Městská silueta dostala dodnes charakteristickou podobu výstavbou Bílé věže. Došlo také k rozšíření hradeckého školství. Další pohromou, která postihla období prosperity byla třicetiletá válka. Roku 1639 bylo město dobyto Švédy. Ve městě se střídaly několikrát císařská a švédská vojska, což způsobilo, že na konci této války bylo město téměř zbořeno a vylidněno.

Založení biskupství roku 1664 bylo důležitou událostí nejen náboženskou a politickou, ale znamenalo i rozvoj stavební. Byly postaveny kostely Nanebevzetí panny Marie, Jezuitská kolej, kostel sv. Jana, Biskupský seminář, arcibiskupství. Opravena byla poškozená katedrála sv. Ducha. Na Velkém náměstí byla zahájena přestavba kanovnických a měšťanských domů a výstavba morového sloupu. Tyto monumentální stavby změnily vnitřní podobu města. Strategická poloha města způsobila, že ani v 18. století, v období válek mezi rakouskou císařovnou Marií Terezií a pruským králem Fridrichem II., nezůstalo město ušetřeno bojových operací a zásahů při jeho opevňování. Prohry v těchto válkách způsobily, že Rakousko začalo uvažovat o zabezpečení proti dalším pruským vpádům. Roku 1765 císař Josef II. vybral za nejvýhodnější místo pro novou pevnost Hradec Králové – město na soutoku řek Labe a Orlice.

Výstavba pevnosti byla zahájena v roce 1766 a trvala do roku 1789. Výstavba výrazně změnila ráz celého města i jeho okolí. Byla upravena řečiště obou řek, vytvořena záplavová území. Součástí pevnosti byla i výstavba fortifikačních objektů, sklady, ubytovací prostory, prachárny, zbrojnice, kavalírny apod. Pevnost však nikdy nesplnila své vojenské poslání, což potvrdila i prusko-rakouská válka v roce 1866. Pevnostní hradby se však staly obručí, která bránila stavebnímu rozvoji města. Po dlouhých jednáních, která vedl náměstek starosty Ladislav Jan Pospíšil, byla pevnost 18. 4. 1884 zrušena. V roce 1893 došlo k podpisu transakční smlouvy, na jejímž základě město odkoupilo pevnostní pozemky a objekty. Konec pevnosti přinesl městu kýžený rozvoj. Vedení města v čele se starostou Františkem Ulrichem nechalo zpracovat formou mezinárodní soutěže regulační plán, který byl několikrát přepracován. Plán zpracovaný architektem Josefem Gočárem se stal základem pro výstavbu moderního města nazývaného již ve 30. letech minulého století Salonem republiky. Jména architektů Josefa Gočára, Jana Kotěry, Oldřicha Lisky, Bohumila Waiganta či Jana a Václava Reichlových a jejich realizované projekty se staly reprezentací novodobého moderního vývoje města. Vše bylo řešeno pod taktovkou starosty JUDr. Františka Ulricha (1893 – 1929) a Josefa Pilňáčka (1929 – 1942). Z této koncepce se vycházelo i po skončení II. světové války a vychází se i v současné době.